Červené město Almoravidů

Slovo „Atlas“ samo o sobě voní cestováním a dalekými kraji. Není to však jen kniha s mapami, ale také malebné pohoří, táhnoucí se od západu na východ napříč Marokem. Na jeho úpatí leží město, jehož název také působí tak trochu kouzelně a cizokrajně: Marrákeš.

Toto „Červené město“ či „Boží země“ (pravděpodobný překlad původního berberského názvu „Mur-n-akuš“)  tvoří geograficky téměř střed Maroka (bez Západní Sahary), kulturně a hospodářsky patří však spíše do jeho jižní části, pro kterou je nepsanou metropolí. Oficiálně je pak centrem jednoho z 16 marockých regionů (něco jako naše kraje) a zároveň patří spolu s Casablancou, Rabatem a Fesem mezi čtyři královská města země. Maroko je totiž konstituční monarchií s velmi bohatou historií, což platí i o Marrákeši, která mimochodem dala celé zemi jméno.

Město založil v 11. století slavný vládce a válečník Abu-Bakr Ibn-Umar, příslušník berberské dynastie Almoravidů.  Ten se rozhodl jej postavit od základů, jak se dnes říká, na zelené louce, ačkoliv v Maroku by se slušelo říci spíše „na žlutém písku“. Dosavadní hlavní město říše, Aghmat, se mu totiž zdálo již přelidněné (kdyby chudák viděl dnešní města...). Chytře vybral místo ležící poblíž řeky Tansift, na neutrálním území mezi dvěma kmeny. Tím se vyhnul sporům a žárlivosti a dosáhl toho, že oba kmeny byly poctěny. Výstavba města započala v roce 1070, o rok později však musel  Abu-Bakr Ibn-Umar odcestovat na Saharu, kde se za pomoci mírných donucovacích prostředků snažil potlačit jedno menší povstání. Město proto dostavěl jeho zástupce a pozdější následník, Jusuf ibn Tašfin. Tento panovník v následujících letech ovládl velkou část severní Afriky a obrátil se i do Evropy, kde díky vítězné bitvě u Sagrajas na dlouhá desetiletí zastavil postup rekonkvisty ve Španělsku.

To jsme sice trochu odbočili, nicméně tato vložka dobře ilustruje důležitost a význam Marrákeše v tomto období. Následující staletí byla pro město střídavě více či méně příznivá, jak už tomu ostatně bývá. Postupně bylo vybudováno mnoho staveb, z nichž mnohé lidé obdivují dodnes – paláce, mešity, lázně, školy, opevnění atd. Například výstavba dochovaných načervenalých městských hradeb započala už v roce 1126, ačkoliv od té doby samozřejmě došlo na řadu oprav a přestaveb. Marrákeš hostila mnohé významné architekty, umělce, filozofy a další důležité osobnosti své doby, což přispělo k jejímu kulturnímu bohatství.

Později, v 17. až 19. století, však nastala doba evropských koloniálních výbojů, s níž přišel do města úpadek a odliv obyvatelstva. Maroko se stalo cílem útoků zejména Portugalců, Španělu a Francouzů, kteří se s větším či menším úspěchem usazovali na pobřeží. Vnitrozemí se jim ale nikdy nepodařilo úplně ovládnout i přes to, že země byla od roku 1912 francouzským protektorátem a část poběží patřila Španělsku.

V této turbulentní době Marrákeš zpočátku chátrala, stavby nebyly udržovány a některé podlehly zubu času. Na druhou stranu, později zde Francouzi vystavěli honosné bulváry a budovy ve francouzském stylu. Vznikla tak pozoruhodná směsice orientální a evropské architektury, dodávající městu pestrost a zvláštní atmosféru. Zhruba 1 a půl milionu obyvatel přispívá k čilému ruchu a bláznivému provozu jak na širokých bulvárech, tak v uzoučkých křivolakých uličkách staré části. Není divu, že město je zapsáno na seznamu UNESCO, a že turismus tvoří významnou položku zdejších příjmů. Ovšem Marrákeš má i svou odvrácenou tvář – chudé a špinavé čtvrti, žebráci, někdy dost vlezlí prodavači a „bakšišáci“. Turistů sem jezdí tolik, že zdejší život už je dost poznamenaný komercí a nenajdete tu moc klidu. To však neznamená, že by nestálo za to se sem podívat.

Foto: minaret Koutoubia

Při návštěvě byste každopádně neměli vynechat rušné (a hodně turistické) náměstí Djemaa El Fna, obrovský, skoro 70 metrů vysoký minaret Koutoubia, rozlehlou algadskou zahradu Jardin Agdal či botanickou zahradu Jardin Majorelle, palác a bývalý harém El Bahia nebo židovskou čtvrť Mellah. Zajímavé jsou saadské hrobky (nejstarší z r. 1557) s úžasnou architekturou a jemnou výzdobou, kde odpočívají čtyři sultáni a 62 členů rodiny. Velmi stará je maraboutská hrobka Koubba, pocházející ještě z pionýrských časů almoravidské dynastie (viz výše). Nesmíme zapomenout ani na četná muzea, především muzeum marockého umění Dar Si Said a Marakešské museum. Dalo by se pokračovat ještě dlouho, poměrně obsáhlý výčet pozoruhodností a turistických cílů (anglicky) najdete např. zde

A co okolí? Marrákeš je dobrou základnou pro cesty do hor Atlasu, stejně tak se ale odsud dostanete na Saharu, k pobřeží Atlantiku či do dalších částí Maroka.

Zajímavé odkazy:
www.marrakech.net
www.visitmorocco.com/index.php/eng/I-am-going-to/Marrakech

Autor: Michal Hamšík